Pachová stopa
PONDĚLÍ 4. 11., 20:00, VELKÝ SÁL
Režie: Zuzana Piussi, ČR, SR, 2024, 78 min.
Představa, že existuje nestranná metoda, která generuje „pravdu“ na úrovni faktů a důkazů, může působit úlevně a provází dialog vědy a filozofie minimálně posledních několik staletí. Práce s pachovou stopou – neviditelným souborem stop přítomnosti člověka na daném místě, kterou dokáže přečíst jenom „nestranný“ pes – na první pohled dává tuto naději. Samotná metoda byla vynalezena Sověty a rozpracována východoněmeckou tajnou policií a hojně používána proti disidentům i jako součást psychického nátlaku na přiznání se např. k výlepu zakázaných plakátů či účasti na nepovolených demonstracích. V průběhu 80. let se stala součástí policejní praxe. Metoda využívá nesporné citlivosti a rozlišovacích schopností psů identifikovat určité látky ve stopovém množství a v řadě případů má svoji relevanci. Problém nastává ve chvíli, kdy ji česká justice a policejní aparát nekriticky převzaly do praxe polistopadového výkonu spravedlnosti a byla ustavena na úroveň klíčového důkazu. Jinými slovy, je-li pachová stopa podezřelého označena jako pozitivní, stačí to k odsouzení bez dalších, nebo i navzdory dalším důkazům. Film sleduje příběhy justičních omylů nebo lidí, kteří sedí ve vězení s dlouhými tresty a usilují o obnovu procesu. Proč jsou Česká republika a Rusko státy, kde vás může pes poslat do vězení? Proč neexistují případy znovuotevření pochybných rozsudků, i když o metodě pachové stopy důvodně pochybují vědecké kapacity? Jak je možné, že je Česká republika globálním premiantem v počtu vyřešených vražd a daleko předčí i vyspělé západní země? Film bude uveden v premiéře.
ZUZANA PIUSSI (* 1971)
Zuzana Piussi (1971) se věnuje investigativní dokumentární tvorbě. Zkoumá konkrétní kauzy a fenomény, například privatizaci filmových ateliérů ve filmu Koliba (2009), politickou scénu ve snímku Od Fica do Fica (2012) a slovenský nacionalismus v Křehké identitě (2012) uvedené na MFDF v Jihlavě. Snímky Hrdina naší doby (2009), který byl v Jihlavě také uveden, a Babička (2008) naopak reprezentují intimní dokumentaristické portréty.